Paul Avrich: Kronštadt 1921

V tomto období roku 1921 vypuklo v pevnosti Kronštadt na ostrove Kotlin povstanie (1, 2) námorníkov a pracujúcich zdecimovaných tzv. “vojnovým komunizmom” proti boľševickej vláde. Čo viedlo k povstaniu a ako je možné, že sa vzbúrili práve námorníci baltickej flotily – pretoriánskej gardy boľševikov, ktorá významnou mierou prispela k víťazstvu októbrovej revolúcie len štyri roky predtým – rozoberá historik Paul Avrich vo svojej knihe Kronštadt 1921.

Každoročne si anarchisti pripomínajú potlačenie kronštadtského povstania, častokrát stručnými a zjednodušujúcimi článkami. Pre lepšie pochopenie udalostí sme sa však rozhodli znova spropagovať Avrichov Kronštadt 1921. Knižne ho pred trinástimi rokmi vydala Federace sociálních anarchistů v rámci publikačnej činnosti Anarchistické knihovny. Dodnes je možné stiahnuť celý preklad v elektronickej podobe.

„Byl to záblesk”, prohlásil Lenin o Kronštadtském povstání, „který osvětlil skutečnost lépe než cokoli jiného”. V březnu 1921 námořníci ze strategické pevnosti, položené ve Finském zálivu, „pýcha a sláva Ruské revoluce”, povstali ve vzpouře proti bolševické vládě, které sami pomohli dostat se k moci. Pod hesly o „svobodných sovětech” založili revoluční komunu, která přežila šestnáct dní, dokud nebyla přes led vyslána armáda, aby ji zničila. Vzbouřenci nakonec byli poraženi po dlouhém a zuřivém boji s těžkými ztrátami na obou stranách.

Povstání okamžitě vyvolalo hořké kontraverze, které dosud zcela neutichly. Proč se námořníci vzbouřili? Podle bolševiků byli agenty bělogvardějského spiknutí, zosnovaného na Západě ruskými emigranty a jejich stoupenci z řad dohodových mocností. Pro své sympatizanty nicméně představovali revoluční mučedníky, bojující v opozici vůči bolševické diktatuře za obnovení původní ideje sovětů. Potlačení povstání se v jejich očích zračilo jako projev brutality, který otřásl mýtem, že Sovětské Rusko je „dělnicko-rolnickým státem”. V důsledku událostí mnoho zahraničních komunistů přehodnocovalo svoji víru ve vládu, která se zachovala tak bezohledně k autentickému protestu mas. V tomto smyslu byl Kronštadt prototypem pozdějších událostí, vedoucích zklamané radikály k rozchodu s vlastním hnutím a hledání původní podstaty myšlenek. Likvidace kulaků, Velké čistky, pakt Molotov-Ribbentrop, Chruščevovo odsouzení Stalina – to vše pravidelně způsobovalo exodus straníků a stoupenců strany, kteří nabyli přesvědčení, že revoluce byla zrazena. „Rozhodujícím faktorem”, napsal Louis Fischer v roce 1949, „byl Kronštadt. Do té doby jste se mohli zmítat v emocích, intelektuálně pochybovat, nebo se v duchu postavit zásadně proti, ale přesto nevystupovat v tomto smyslu. Můj ´Kronštadt´ ale přišel až po mnoha dalších letech”.

Jiní dospěli ke svému „Kronštadtu” ještě později – během maďarského povstání z roku 1956, protože v Budapešti se povstalci stejně jako v Kronštadtu snažili transformovat byrokratický a autoritářský režim do podoby skutečné socialistické demokracie. Pro bolševiky nicméně taková hereze znamenala mnohem větší nebezpečí, než otevřená opozice vůči principům socialismu. Maďarsko – a znovu Československo v roce 1968 – nebylo nebezpečené proto, že by snad bylo kontrarevoluční, ale protože se jeho koncepce revoluce a socialismu stejně jako v případě Kronštadtu ostře lišily od pozic sovětského vedení. Moskva přesto stejně jako v roce 1921 odsoudila povstání coby kontrarevoluční spiknutí a rozhodla se je potlačit. Jeden kritik sovětské politiky poznamenal, že rozdrcení Budapešti znovu ukázalo, že bolševici se nezastaví před ničím, aby zničili ty, kteří se protiví jejich autoritě.

Podobná srovnání však nesmíme brát zcela do důsledků. Události, vzdálené od sebe 35 let, odehrávající se v rozdílných zemích a se zcela odlišnými účastníky, nemohou vykazovat více, než povrchní podobnost. Sovětské Rusko z roku 1921 ještě nebylo Leviathanem současných dekád. Bylo mladým a ohroženým státem, stojícím proti bouřícímu se vlastnímu obyvatelstvu a nesmiřitelným zahraničním nepřátelům, kteří přímo žíznili po tom, aby mohli bolševiky odstavit od moci. Co je ale ještě důležitější, Kronštadt se nacházel na ruském území a bolševici byli konfrontováni se vzpourou svého válečného námořnictva na nejstrategičtější základně, strážící západní přístupy k Petrohradu. Obávali se, že Kronštadt by mohl uvést do pohybu události na pevnině, nebo se stát nástupištěm dalšího protisovětského tažení. Existovaly množící se důkazy, že ruští emigranti se snaží podporovat povstání a využít je ke svým cílům. Aktivity Bílých v žádném případě neomlouvají zvěrstva, kterých se bolševici dopustili na námořnících. Můžeme ale jejich prostřednictvím pochopit, proč vláda chtěla povstání zlomit tak rychle. Za několik málo týdnů by ledová pokrývka ve Finském zálivu roztála a ze Západu mohly být vyslány posily a zásoby, což by pevnost proměnilo v základnu pro novou intervenci. Zdá se, že Lenin a Trockij se skutečně obávali této možnosti.

Zmíněným obavám se naneštěstí seriózně věnovala jen hrstka západních historiků. Co se týče sovětských autorů, tak ti zase zacházeli s fakty mimořádně násilně a zpodobňovali povstalce jako zmanipulované hlupáky, nebo agenty v rámci bělogvardějské konspirace. Tato práce se snaží zkoumat povstání z poněkud objektivnějšího pohledu. Abychom dostáli našemu závazku, musíme Kronštadt umístit do širšího kontextu politických a společenských událostí, protože vzpoura byla součástí rozsáhlejší krize, značící přechod od Válečného komunismu k Nové ekonomické politice, kterou Lenin považoval za nejtěžší od chvíle, kdy se dostal k moci. Dále je nezbytné vztáhnout povstání k dlouhé tradici spontánních vzpour v samotném Kronštadtu a Rusku jako takovém. Doufám, že tento přístup zajímavým způsobem osvětlí motivy a chování povstalců.

Kromě právě řečeného existují další početné specifické problémy, vyžadující podrobnou analýzu. Z těch důležitějších jmenujme sociální složení flotily, roli národnostní otázky, problém zapojení Bílých a také povahu povstalecké ideologie. Na některé z těchto otázek není samozřejmě možné úplně odpovědět, dokud nebudou zpřístupněny odpovídající sovětské archívy, k čemuž v dohledné době pravděpodobně nedojde. Mezitím se tedy naše práce pokusí podat tak úplnou zprávu o povstání, jak to umožní dostupné zdroje. Použili jsme množství relevantních dokumentů ze západních archivů a rovněž vydané sovětské materiály, často odsuzované jako pouhá propaganda, které ale mohou pro skutečně pozorného čtenáře nabýt cenné hodnoty a ozřejmit některé z nejdůležitějších otázek.

Především je důležité prozkoumat střetávající se motivy povstalců a jejich bolševických protivníků. Na jedné straně stáli námořníci, revoluční radikálové, kteří se podobně jako mnoho dalších radikálů v celé historii snažili udržet dobu, kdy čistota jejich ideálů ještě nebyla zprzněna bezprostředními dopady existence státní moci. Na druhé straně stáli bolševici, kteří se právě z krvavé občanské války vynořili jako vítězové a rozhodně nehodlali tolerovat jakoukoli novou výzvu svému režimu. V průběhu celého konfliktu se obě strany chovaly v souladu se svými konkrétními cíli a aspiracemi. Říci toto však neznamená popírat nezbytnost vyslovení morálního soudu. Kronštadt představuje situaci, kdy historik může sympatizovat se vzbouřenci, ale také odkrýt důvody, vedoucí bolševiky k jejich zničení. Dospět k tomuto druhu poznání znamená plně pochopit tragédii Kronštadtu.


poli na vybrali.sme.sk