Kniha Baader Meinhof Komplex za babku!

Na pultoch obchodnej siete Levné knihy sa nedávno objavila zaujímavá publikácia od Stephana Austa Baader Meinhof Komplex, ktorá mapuje dejiny mestskej guerilly RAF (Frakcia Červenej armády). Autor v nej popisuje obdobie predchádzajúce vzniku organizácie a potom kritické roky boja štátu proti nej až do tragického vyústenia udalostí v roku 1977.

Samotný autor knihy bol v rokoch 1967-1969 redaktorom ľavicového časopisu konkret, ktorého šéfredaktorkou bola v tom čase Ulrike Meinhofová, pričom osobne poznal aj ďalších členov RAF. Publicistike na túto tému sa venuje desiatky rokov a tretie vydanie knihy Baader Meinhof komplex z roku 2008 je najobsiahlejšou publikáciou o RAF vôbec. Český preklad vychádza zo skrátenej autorizovanej verzie tohto vydania. Kniha sa stala predpokladom pre scenár k rovnomennému filmu režiséra Uli Edela.

Kniha je momentálne dostupná aj v bratislavskej predajni a jej cena je 1,09€.

Tato kniha není ani obžalovacím spisem, ani playdoyer obhájce. Rovněž není rozsudkem či zúčtováním ani v právním, ani v historickém smyslu. Z rozhovorů se zúčastněnými, ze spisů, z dosud utajovaných protokolů a zveřejněných i nezveřejněných materiálů jsem chtěl co nejpřesněji zrekonstruovat historii Skupiny Baader-Meinhofová, která se později nazývala Frakce Rudé armády (RAF). Některé aktéry jsem znal osobně již dříve, s jinými jsem se nikdy nesetkal. Některé jsem poznal teprve při přípravě této knihy…Snažil jsem se co nevíc vyvarovat hodnotících soudů. Ovšem výběr materiálu, jeho význam a seřazení jsou mým subjektivním rozhodnutím.

Rozhovor so Stefanom Austom nielen o filme Baader Meinhof Komplex (bontonfilm.cz):

Jak jste přišel na nápad napsat knihu “The Baader Meinhof Complex”?
V letech 1966-69 jsem pracoval jako zástupce šéfredaktora časopisu “konkret”, díky čemuž jsem poznal hodně lidí, včetně Ulrike Meinhofové, kteří později měli něco do činění s RAF. Od roku 1970 jsem pracoval pro veřejnoprávní televizi NDR, kde jsem se podepsal pod několik dokumentů o teroristech. Oproti ostatním novinářům jsem měl výhodu, že jsem mnoho zúčastněných znal osobně. Toto téma mě zajímalo několik let, až jsem se rozhodl, že chci do podrobna informovat o tom, co se tehdy skutečně dělo.

Jak jste reagoval, když přišel Bernd Eichinger s tím, že chce vaši knihu adaptovat pro
filmový scénář?
Moje reakce byla: “Je na čase!” Na Bernda Eichingera jsem čekal 20 let než za mnou kvůli Baader Meinhof Komplexu přišel.

Vystihuje podle Vás film Vaši knihu?
Mým záměrem nebylo události jakkoliv komentovat. Pouze jsem co možná nejpodrobněji popisoval, co se dělo. I proto knížce předcházel důkladný průzkum dostupných materiálů. Jinými slovy jsem se snažil dostat tak blízko skutečným událostem a zúčastněným lidem, jak to bylo možné. Myslím, že proto je moje kniha nadčasová. Od začátku jsem měl pocit, že Berndovi Eichingerovi a Uli Edelovi šlo o to samé – chtěli vypovědět příběh ve všech souvislostech a zároveň ukázat podstatu problému. Udělali skvělou práci. Eichingerovi se výborně podařilo zhustit události oněch 10 let do scénáře. Podle mne jsou lidé i sled událostí zachyceny přesně. Ten film na mne hodně zapůsobil, jsem nadšený.

Jsou ve filmu scény nebo momenty, které Vás dojaly?
Já nejsem dojímavý typ, ale některé scény na mne zapůsobily silně. Nejvíc mě dostalo sledovat Ulrike Meinhofovou, jak se nedokáže vyprostit z pekla, do kterého se sama dostala, jak se utápí v depresi a zoufalství. Martina Gedeck zachytila podstatu postavy Meinhofové přesně. Film v sobě má hodně autentičnosti, tolik, že chvílemi působí jako časosběrný dokument. Znovu a znovu vidíte záběry, které jste – jako všichni Němci – opakovaně viděl v novinách a v televizi – obrazy, které jsou dnes usazeny v hromadném svědomí německé společnosti. Na druhou stranu film obsahuje scény, které by dokument nikdy nedokázal ukázat, což dodává příběhu novou dimenzi. To mi přišlo zajímavé.

Jaké to bylo vidět se jako postava na filmovém plátně?
Myslím, že v určité fázi života jsem opravdu vypadal takto (směje se). Herec, který mě hraje, mi je hodně podobný, hlavně ve scéně, kde moje postava dělá rozhovor s rodiči Gudrun Ensslinové. Ve skutečnosti ale ten rozhovor dělal někdo jiný. Jelikož to ale nemělo vliv na směřování příběhu, je scéna dramaturgicky obhajitelná. Jsou tam i scény, které jsem na vlastní oči zažil, a které se staly přesně tak, jak jsou popisované. Například demonstrace před nakladatelstvím Axel Springer Group je neuvěřitelně podobná tomu, co jsem viděl.

Někteří lidé stále věří, že Ulrike Meinhofová, Andreas Baader, Gudrun Ensslinová
a Jan-Carl Raspe nespáchali sebevraždu, ale byli zavražděni. Co si o tom myslíte Vy?
Po pádu berlínské zdi vyšlo najevo, že se několik ex-členů RAF ukrylo ve východním Německu, kde přijali novou identitu. Všichni tito ex-členové později vypovídali na policii, což přineslo na světlo nové informace. Jedna z nejzásadnějších byl fakt, že po smrti Hannse Martina Schleyera proběhl mezi členy RAF velmi přímý rozhovor, během kterého bylo jasně řečeno, že výše jmenovaní skutečně spáchali sebevraždy. Na část týkající se jejich smrti jsem se zaměřil obzvlášť pečlivě. Cynicky přiznávám, že pro knihu by bylo lepší, kdyby byli zavražděni. Ale všechny stopy, které by jen naznačovaly vnější zavinění, vedly do ztracena.


poli na vybrali.sme.sk