George Orwell: Dá sa s tým niečo robiť? 3. časť

Nedávno sme vám priniesli dve časti Orwellovho textu (1, 2), z poslednej kapitoly knihy Cesta k Wigan Pier. Autor sa v práci zaoberá kritikou pomerov v socialistickom hnutí a varuje pred nebezpečenstvom fašizmu, ktorému uspieť mnohokrát napomáhame aj my sami. Dnes posledná časť tohto výborného textu.

Slabina středních vrstev až doposud spočívala v tom, že se nikdy nenaučily spojit; jestliže je vyděsíte tak, aby se spojili proti vám, můžete také zjistit, že jste na sebe seslali ďábla.

***

Tím chci říci, že je třeba různé třídy presvědčit ke společnému postupu a přitom po nich zatím nežádat, aby odvrhly třídní rozdíly. A to se zdá nebezpečné. Až příliš to totiž připomíná letní tábor vévody z Yorku a ony deprimující řeči o třídní spolupráci a společném díle, což zavání buďto bulíkařením, nebo fašismem, případně obojím. Třídy, jejichž skutečné zájmy stojí ve vzájemném rozporu, přece nemohou spolupracovat. Kapitalista nemůže spolupracovat s proletářem. Kočka nemůže spolupracovat s myší; a pokud kočka spolupráci navrhne a myš je dost bláhová na to, aby na ni přistoupila, velice záhy myš zmizí v kočičím chřtánu. Společně musejí postupovat všichni ti, kdo se krčí před nadřízeným, i všichni ti, kdo se třesou při pomyšlení na nájem. To znamená, že drobný vlastník se musí spojit s továrním dělníkem, písařka s horníkem, učitel s automechanikem. Kyne jistá naděje, že se je k tomu podaří přimět, pokud si dají vysvětlit, v čem tkví jejich zájem. To se ovšem nestane, budou-li se zbytečně jitřit jejich předsudky, které u nejednoho z nich dosahují přinejmenším stejné váhy jako jakákoli ekonomická okolnost. Mezi bankovým úředníkem a dokařským dělníkem koneckonců existuje skutečný rozdíl ve způsobech i tradicích, přičemž bankovní úředník si v sobě nese velmi hluboko zakořenený pocit nadřazenosti. Později mu nezbude než se ho zbavit, ještě však nenazrál čas, aby se to po něm žádalo. Ohromně by se proto hodilo, kdyby se od té nesmyslné a mechanické štvanice, která se proti buržoazii vede v rámci takřka veškeré socialistické propagandy, prozatím upustilo. Celým levicovým myšlením i psaním – a to skrz-naskrz, od hlavních článků v Daily Workeru po humoristické rubriky v News Chronicle – tradičně prostupuje osten namířený proti vyšším kruhům, ustavičné a často i velmi trapné špičkování na adresu jejich manýr a vazeb (neboli, řečeno komunistickým žargonem, „buržoazních hodnot“). Z valné míry je to jen planý povyk, kteří šíří štváči buržoazie, z níž přitom sami pocházejí, zároveň to však působí značné škody, protože se tím podružný problém staví na překážku zásadní věci. Odvádí se tak pozornost od toho nejhlavnějšího, tedy pravdy, že bída je bída, ať už se člověk při práci ohání krumpáčem nebo plnícím perem.

Opět se tak hlásím já, který pocházím ze středních vrstev a týdne pobírám z všemožných zdrojů něco kolem tří liber. Při mých kvalitách by bylo lépe získat mě na socialistickou stranu než ze mě udělat fašistu. Jestli se do mě ale budete ustavičně navážet kvůli mé „buržoazní ideologii“, jestli mi budete dávat najevo, že jsem v jakémsi skrytém ohledu méněcenný, protože jsem nikdy nepracoval rukama, tak docílíte jedině toho, že si mě znepřátelíte. Tvrdíte mi totiž, že jsem od přirozenosti k ničemu, nebo že bych se měl změnit způsobem, který přesahuje moje síly. Nemůžu si přece po poproletářštit přízvuk ani určité svoje záliby a názory, což bych neudělal, ani kdybych mohl. Proč bych také měl? Po nikom nežádám, aby se vyjadřoval mou řečí; proč by tedy někdo jiný měl žádat mě, abych mluvil jeho jazykem? Daleko lépe by bylo, kdyby se tahleta nešťastná tŕídní stigmata brala jako samozřejmost a co možná nejméně se podtrhovala. Představují obdobu rasové odlišnosti, přičemž zkušenost ukazuje, že s cizinci se dá v případě skutečné potřeby spolupracovat, a to i s takovými, kteří v člověku nevzbuzují sympatie. Z ekonomického hlediska se vezu na stejné lodi jako horník, nádeník a zemědělský dělník; upozorněte mě na to, a budu bojovat na jejich straně. Z hlediska kultury se už ovšem od horníka, nádeníka i zemědělského dělníka liším; zdůrazněte mi to, a může se stát, že mě proti nim poštvete. Kdybych byl ojedinelá výjimka, tak na mně nezáleží, ale co platí o mně, platí i o bezpočtu jiných. Každý bankovní úředník, kterého ve snech trápí vyhazov, každý obchodník, co se potácí na okraji bankrotu, se v podstatě nachází ve stejném postavení. Jsou ta tonoucí střední třída a většina z nich lpí na své panskosti v domnění, že se tak udrží nad vodou. Není proto příliš taktické hned na úvod je vyzývat, aby tenhle záchranný pás odhodili. Zcela očividně totiž hrozí, že v příštích několika letech se valná čáast střední třídy naráz a zprudka prikloní k pravici. Může tak nabrat povážlivý rozměr. Slabina středních vrstev až doposud spočívala v tom, že se nikdy nenaučily spojit; jestliže je vyděsíte tak, aby se spojili proti vám, můžete také zjistit, že jste na sebe seslali ďábla. Tuto eventualitu nám dala letmo nahlédnout generální stávka.

Sečteno a podtrženo: poměry, které jsem vylíčil v předchozích kapitolách této knihy, se nenapraví a Anglie se před fašismem nezachrání, pokud se nám nepodaří vybudovat fungující socialistickou stranu. Takovou, která bude sledovat ryze revoluční cíle, a přitom bude mít dostatečnou početnou sílu na to, aby něco zmohla. Získáme ji jedině tehdy, když předložíme nějaký plán, který docela obyčejní lidé shledají žádoucím. Krom všeho dalšího proto potřebujeme inteligentní propagandu. Aby se dokola neozývalo jen „třídní vědomí“, „vyvlastnění vyvlastnitelů“, „buržoazní ideologie“ a „proletářská solidarita“, nemluvě o svatých sestrách tezi, antitezi a syntezi, a více docházelo na spravedlnost, svobodu a úděl nezaměstnaných. A méně se omílal technický pokrok, traktory, Dněprostroj a nejnovější konzervárna lososů v Moskvě; věci tohohle druhu nejsou nedílnou součástí socialistického učení a odpuzují mnohé, které socialismus potřebuje, včetně většiny těch, kdo umějí vzít pero do ruky. To všechno je zapotřebí, aby se v povědomí veřejnosti prosadil dvojí fakt. Zaprvé, že zájmy všech vykořisťovaných se shodují, a zadruhé, že socialismus se slučuje s obecnou slušností.

Pokud jde o strašlivě obtížný problém třídních odlišností, jedinou možnou taktikou pro tuto chvíli je nikam nespěchat a neděsit více lidí, než je nezbytně nutné. A především zanechat silácky misionářských snah o boření třídních bariér. Patříte-li k buržoazii, raději se moc neunáhlujte a nevrhejte bratrům proletářům kolem krku; nemusí se jim to líbit, a pokud dají svou nelibost najevo, zjistíte nejspíš, že třídní předsudky nejsou zase tak mrtvé, jak jste se domnívali. A příslušíte-li k proletariátu, ať už rodem, nebo před Bohem, neušklíbejte se příliš automaticky nad zásadami elitní výchovy; řadí se k nim i názory, které se vám mohou hodit, pokud s nimi budete umět zacházet.

Přesto, jak věřím, kyne jistá naděje, že až se socialismus stane živoucí skutečností, věcí, na které bude velkému počtu Angličanů skutečně záležet, třídní problém se může vyřešit rychleji, než se zdá nyní myslitelné. V příštích pár letech fungující socialistickou stranu buď získáme, nebo nezískáme. Pokud ji nezískáme, nastoupí fašismus; dostaví se nejspíš v slizké, poangličtělé podobě, s uhlazenými policisty namísto nacistických goril a se lvem a jednorožcem místo svastiky. Pokud takovou stranu ale přece získáme, nastane boj, patrně opravdový, protože naše plutokracie jen tak nestrpí, aby za ni rozhodovala ryze revoluční vláda. A až se pak ty velice rozdílné třídy, které budou nevyhnutelně tvořit jakoukoli opravdovou socialistickou stranu, sejdou bok po boku v boji, možná se začnou navzájem jinak vnímat. A potom už snad tohle martyrium třídní předpojatosti pomine a my z tonoucí střední třídy – soukromý učitel, napůl hladovějící novinář na volné noze, plukovníkova neprovdaná dcera s 75 librami ročně, nezaměstnaný absolvent Cambridge, lodní důstojník bez lodi, úředníci, státní zaměstnanci, obchodní cestující a třikrát zkrachovalí obchodníci s textilem na maloměstě – můžeme konečně bez dalšího zápolení klesnout mezi dělnickou třídu, kam také patříme, a až se tam ocitneme, nejspíš to nebude zas až taková hrůza, jak jsme se obávali, protože přece nemůžeme ztratit nic než svou artikulaci.


poli na vybrali.sme.sk