George Orwell: Dá sa s tým niečo robiť? 2. časť

Dnes prinášame druhú časť Orwellovho textu, poslednej kapitoly knihy Cesta k Wigan Pier. V minulej časti si môžete prečítať úvod k tomuto miniseriálu, „dnes“ Orwell otvorí tému kultúrnych rozdielov v rámci pracujúcej triedy a búra skomolený obraz proletariátu ako triedy priemyselných robotníkov v zamastených montérkach.

Nanešťastie táto predstava pretrváva dodnes v hlavách mnohých ľudí s a častokrát býva argumentom, prečo je zmena nemožná – vraj „dnes už ľudia nepracujú v továrňach“. Nielen Orwell ukazuje, že to tak vlastne nebolo nikdy.

Kultúrne rozdelenie je len ďalším z delení, ktoré kapitál využíva vo svoj prospech – veľmi podobne ako tie na základe rasy, národnosti, štátnej príslušnosti či gendru. Podstatou je však naše ekonomické postavenie v rámci systému, nie tieto detaily. Ako Orwell upozorňuje – práve zdôrazňovanie týchto odlišností je vodou na mlyn fašistom. Aplikované na naše pomery: nielen rozdelenie cigáni vs.bieli, my, osvietení radikáli vs. hlúpe stádo občanov, ale aj múdri pravicoví bratislavčania vs. zaostalí bystričania, ktorí volia fašistu. Takýto pohľad na vec fašizmu len nahráva a hoci nám môže pomôcť ventilovať svoj hnev, nič nerieši.

Velmi snadno si lze představit střední třídu vrženou do nejhorších hlubin chudoby, a přesto urputně věrnou protidělnickému naladění; a to je pak fašistická strana samozřejmě hned na světe.

Ešte poznámka z minula k používaniu marxistickej terminológie: najmä pokiaľ ide o kategóriu trieda – najzaujímavejšia časť Orwellovej úvahy sa točí okolo vplyvu toho, čo nazýva „triednymi rozdielmi“. Vzhľadom na to, že zjavne chápe ekonomickú podstatu triedy, bolo by vhodnejšie hovoriť skôr o „kultúrnych rozdieloch“ – koniec-koncov, ojedinele tak aj robí. Pre záujemcov, okrem podnetného Orwellovho diela, odporúčame aj krátke vysvetlenie pojmu trieda z nášho blogu.

***

Rozboru třídního problému jsem věnoval tři kapitoly. Jasně se tak podle mého ukázala zásadaní skutečnost, že ačkoli se anglický třídní systém už přežil a nadále neplní svůj účel, nic nenasvědčuje tomu, že by odumíral. Věc se velmi komplikuje, pokud se soudí, jak to často činí pravověrní marxisté (viz například v lecčem zajímavou knihu Osud středních vrstev pana Aleca Browna), že sociální postavení je určováno výhradně příjmem. Z ekonomického hlediska nesporně existují pouze dvě třídy, totiž bohatí a chudí, ovšem v sociální rovině se vrství celá hierarchie tříd, přičemž spoločenské způsoby a tradice, které si každá vrstva v dětství osvojí, se nejenže silně odlišují, ale také – a o to v zásadě jde – obecně přetrvávají od kolébky do hrobu. V každé společenské tříde tak narazíte na jedince, kteří vybočují. Najdete spisovatele jako Wells a Bennet, kteří neobyčejně zbohatli a přitom si zcela uchovali nonkonformistickou předpojatost své nižší střední třídy; potkáte milionáře, co nedovedou pořádne artikulovat; objevíte hokynáře, kteří příjmem daleko zaostávají za zedníkem, a přece platí ve vlastních očích (i v očích okolí) za společensky lepšího než takový zedník; zjistíte, že odchovanci veřejných škol spravují indické provincie a absolventi soukromých ústavů kšeftují s vysavači. Kdyby sociální rozčlenění přesně odpovídalo ekonomickému rozvrstvení, tak by odchovanec soukromé školy hned začal mluvit jako Londýňan z lidu, sotva by jeho příjem klesl pod 200 liber ročně. Ale začne? Naopak ze sebe rázem udělá ještě dvacetkrát větší produkt výběrového školství než předtím. Vštípených zásad se drží jako záchranného lana. A dokonce i vadně artikulující milionář, přestože někdy navštěvuje logopeda a přiučí se výslovnosti podle BBC, zřídkakdy dokáže splynout s okolím tak dokonale, jak by si přál. Člověku dá po pravdě velkou práci, aby se vymanil, pokud jde o kulturu, ze třídy, do které se narodil.

S úpadkem hospodářského rozkvětu se sociální odchýlky vyskytují hojněji. Nenarážíte už na nové milionáře s nevalnou artikulací, zato se čím dál častěji setkáváte s tím, že absolventi soukromých škol chodí prodávat vysavače a drobní obchodníci putují do chudobince. Střední vrstvy velkou měrou podléhají pozvolné proletarizaci; důležitou roli hraje však to, že přitom nepřejímají, alespoň tedy v první generaci, proletářské smýšlení. Tak třeba já mám buržoazní vychování a dělnický příjem. Ke které tříde tedy patřím? Ekonomicky náležím k dělnické tříde, je ale takřka vyloučeno, abych sám sebe vnímal jinak než jako příslušníka buržoazie. A měl-li bych se někam přiradit, ke komu se mám přikolnit spíš, k horním vrstvám, které se mě snaží sprovodit ze světa, nebo k dělnické tříde, jejiž způsoby mi nejsou vlastní? Já sám bych se pravděpodobne v kterékoli podstatné otázce přidal na stranu dělníků. Co ale ty desítky, ne-li stovky tisíc ostatních, kteří se nacházejí v přibližně stejné situaci? A co ona daleko početnější vrstva čítajíci už dnes miliony lidí – úředníků a všemožných administrativních pracovníků, kteří se sice neřídí úplně přesně středostavovskými tradicemi, rozhodně by vám ale nepoděkovali, kdybyste je označil za proletáře? Ti všichni mají stejné zájmy a stejné nepřátele jako dělnická třída. Všechny je odírá a týrá stejný systém. Kolik z nich si to přitom uvědomuje? Kdyby došlo na nejhorší, bezmála všichni by se postavili na stranu svých utlačovatelů, proti těm, které by měli mít za spojence. Velmi snadno si lze představit střední třídu vrženou do nejhorších hlubin chudoby, a přesto urputně věrnou protidělnickému naladění; a to je pak fašistická strana samozřejmě hned na světe.

Je nabíledni, že socialistické hnutí musí získat vykořisťovanou střední třídu dřív, než bude pozdě; musí přitom zaujmout především kancelářské pracovníky, kteří neobyčejně vynikají počtem, a pokud by se uměli semknout, také silou. Stejně tak je jasné, že zatím se mu to nedaří. Ze všeho nejmenší naděje na nějaké revoluční názory vám přece kyne právě u úředníka nebo obchodního cestujícího. Proč? Valnou měrou za to podle mě můžou ony „proletářské“ nářky, se kterými se socialistická propaganda mísí. Aby se symbolicky vyjádřil třídní boj, vytvořila se více či méně vybájená postava „proletáře“, svalnatého, ale utiskovaného muže v zamaštěných montérkách, coby protiklad „kapitalisty“, otylého zlotřilce v cylindru a kožiše. Mlčky se soudí, že mezi nimi už nikdo není; pravdou přitom samozřejmě je, že v zemi jako Anglie je mezi nimi asi tak čtvrtina populace. Chcete-li dokola omílat „diktaturu proletariátu“, je ze zásady radno začít tím, že vysvětlíte, kdo to proletariát vlastně je. Protože ale socialisté trpí sklonem si dělníka jako takového idealizovat, nikdy se toto dostatečně nevyjasnilo. Kdo ze zbídačeného roztřeseného houfu úředníků a vrchních prodavačů, kteří jsou na tom v lecčem vlastně hůř než horník či dokař, sám sebe vnímá jako proletáře? Proletář – tak se jim vtloukalo do hlavy – znamená člověka bez límečku. Když se je tedy snažíte pohnout řečemi o „třídním boji“, podaří se vám je pouze vyplašit; zapomenou na svůj příjem a rozpomenou se na svůj přízvuk, a už se hrnou bránit třídu, která je vykořisťuje.

Socialisty v tomto směru čeká hodně práce. Musejí zcela nezpochybnitelnou cestou předvést, kudy přesně prochází rozhraní mezi vykořisťovatelem a vykořisťovaným. Opět jde o to, držet se podstaty; a podstatné v tomhle ohledu je, že všichni s nízkým, nejistým příjmem se vezou na jedné lodi a měli by bojovat na téže straně. Možná bychom udělali dobře, kdybychom řečnili trochu méně o „kapitalistech“ a „proletářích“ a trochu více mluvili o vydřiduších a těch dřených z kůže. Tak či onak musíme odvyknout oné matoucí póze vedené tvrzením, že jedinými proletáři jsou ti, kdo pracují rukama. Je třeba, aby se úředníkovi, inženýrovi, obchodnímu cestujícímu, člověku, který ze střední třídy „klesl na dno“, vesnickému hokynáři, státnímu zaměstnanci nižšího ranku i všem dalším sporným případům vysvětlilo, že to oni jsou proletariát a že socialismus pro ně hodně znamená stejně jako pro nádeníka nebo továrního dělníka. Nesmějí nabýt dojmu, že se boj odehrává mezi těmi, kdo umějí artikulovat, a těmi, kdo artikulovat neumějí; pokud totiž takovému dojmu propadnou, přidají se na stranu té pravé artikulace.


poli na vybrali.sme.sk